Pavel Hak

  Spisovatel Pavel Hak: „Zajímá mne vykořisťování jako byznys“

Když vydal francouzský spisovatel původem z Tábora svůj román Vomito Negro, psal se rok 2011. Francouzská média tehdy chrlila další a další podrobnosti o aféře DSK, v níž byl tehdejší předseda Mezinárodního měnového fondu obviněn ze sexuálního obtěžování a pokusu o znásilnění pokojské newyorského luxusního hotelu Sofitel. Tehdejší horký kandidát na francouzského prezidenta pak musel vysvětlovat i údajnou organizovanou síť luxusních prostitutek. Spisovatel Pavel Hak napsal vlastní příběh. Parelelu lze ale najít v tom, jak se prolínají světy ultra bohatých a ultra chudých, vykořisťujících a vykořisťovaných. Vomito Negro.

Jako student žurnalistiky pražské UK jste se v roce 1985 rozhodl k emigraci. Co vás k tomu vedlo? 

Poté, co mne vzali na žurnalistiku, jsem se rozhodl vystoupit ze strany – vstupoval jsem tam z učňáku, jako dělník. Byla to má morální krize. Následkem toho jsem byl přirozeně vyloučen z fakulty. Zaujmout tento politický postoj bylo pro mne v té době důležité. A byl jsem připravený následky tohoto rozhodnutí přijmout. Pak jsem pracoval jako noční hlídač na západním okraji Prahy. V té době jsem se rozhodl odjet, byla to pro mne hlavně existenciální záležitost. Chtěl jsem cestovat, vidět svět, žít, číst a studovat. Cítil jsem nutkavou potřebu se vyvíjet.

Jak se vám podařilo překročit železnou oponu, respektive jak jste se z komunistického Československa dostal do Francie?

Přešel jsem ilegálně hranici mezi Jugoslávií a Itálií. V Itálii jsem dostal politický azyl. Po roce života ve Veroně jsem se přemístil do Paříže, kde jsem rok poté začal studovat filozofii. Francie v té době byla intelektuálně silný prostor. Žili tu Deleuze, Foucault či Samuel Beckett. Například Beckettova kniha Novely a texty pro nic pro mě tehdy mnoho znamenala. A pořád znamená.

Ve francoužtině vám vyšlo již několik knih. V češtině nakladatelství Torst právě vydalo první román, který přeložila Jovanka Šotolová. Jaký máte dnes vztah k českému jazyku a literatuře?

V českém jazyce jsem začínal. K literatuře jsem se dostal přes češtinu. Knihy jsem tehdy četl v češtině. Vše se tedy odehrálo v Praze, kolem mých 20 let, v češtině a v českém prostředí. A když jsem četl Vomito negro v češtině Jovanky Šotolové, bylo to pro mě velmi emotivní, slyšel jsem v tom tu bohatou a silnou češtinu, kterou jsem četl a znal tehdy, před lety, aniž bych ji sám mohl tak dobře ovládat, protože jak známo, aby se člověk dobře naučil nějaký jazyk, je lepší studovat na gymnáziu než pracovat v továrně.

Proč jste svou poslední knihu pojmenoval Vomito Negro?

Název má hluboké spojení s obsahem knihy. Jedná se o lékařský termín pro žlutou zimnici, kterou trpěli lidé v 16. - 18. století při plavbách mezi Evropou a Amerikou. Řada lidí během cesty onemocněla, dostala horečku a zvracela, odtud Vomito. Poté následovala často smrt. Název tedy v sobě nese celou historii otroctví a násilí, které bylo s tímto obdobím spojeno. 

A z čeho konkrétně se vám chce zvracet?

Raději bych mluvil o knize. Hlavní postavy jsou mladí lidé. Děj se odehrává na předměstí města v karibské oblasti. Je to ostrov plný násilí, černých kšeftů, korupce, rasismu. Problematické místo. Ten samý příběh by se ale mohl odehrávat klidně i na pařížském předměstí či možná v Praze. Zajímalo mě, jak se úplně mladí lidé můžou rozvíjet v determinovaných podmínkách, v prostředí, do kterého se narodí, jakou mají či nemají budoucnost, co můžou dělat se svým životem. Co dělá systém pro to, aby dal šanci každému? Jaký je osud dívek, které skončí v síti prostituce? Hlavní postavy románu jsou v sociálně těžké situaci, nemají peníze, ani zázemí. Musí bojovat o život.

A jakou podle vás mají lidé šanci vymanit se z těchto determinujících podmínek?

Myslím, že je to velice obtížné. Je třeba být silný a rozhodný a jít si za svým cílem. V románu je to určitá metafora. Protože nejen lidé, ale i systém se může změnit. Před několika lety hořelo předměstí Paříže, nedávno se mladí lidé bouřili dokonce i ve Švédsku, kde by to nikdo nečekal. Sociální násilí může být extrémně tvrdé, jsou to v podstatě kořeny terorismu. Je daleko snadnější zfanatizovat mladé lidi, kteří žijí v těžkých materiálních podmínkách a chudobě, než ty, kteří se mohou vyvíjet, studovat, cestovat, realizovat se podle vlastních představ.

Konkrétní příběh protagonistů vašeho románu se však příliš neprotíná s vaším osobním příběhem československého imigranta ve Francii.

Žiju a píšu ve své době. Právě zkušenost imigranta je pro mne klíčová, a ne každý to chápe. Možná že vy konkrétně to můžete chápat, protože jste si prožila něco podobného. Zažil jsem, co to znamená být politický azylant. A poté pouhý emigrant. Tato pozice člověka ve světě je pro mě velice bohatá. Být vržen do světa. Lidské téma, které právě fikce může zpracovávat. Silná zhutněná fikce, rozpracovaná do hloubky je podle mě to, co umožňuje vnímat svět osobním způsobem. Realita a fikce jsou dva silné póly. Mezi nimi je velké napětí.

Proč jste ale děj zasadil do Karibiku?

Karibik je oblast plná historie a plná problémů současné doby. V pozadí děje Vomita Negra pronikáme do prostředí byznysu, neboť konec konců otroctví a vykořisťování je především byznys, kde zbožím jsou lidé. Tenhle aspekt mě zajímá. Dnes se v Karabiku pašují drogy, tím pádem tam protéká hodně peněz, což je pro mě další zajímavé téma. Karabik je na jedné straně ráj na zemi a na druhé straně deshumanizované místo. Také jsem čerpal z vlastní zkušenosti. Svou roli v románu hraje i klima. Když popisuju vysokou vlhkost vzduchu nebo tropické vedro, vím přesně o čem mluvím. Emoce, pocity, barvy, vnímání prostoru, teplota, uplývání času v oblasti světa, kde se děj odehrává, je často dobré znát, aby tyto aspekty reality mohly byt do románu zapracovány s patřičnou silou.

Vomito Negro se odehrává v kulisách plných násilí. Jak se stavíte k násilí? Jste pouhým pozorovatelem, kritikem nebo se snažíte být hybatelem k lepšímu?

Násilí je součást světa. Literatura se tomuto tématu, podle mého názoru, nemůže vyhnout. Zároveň nepodceňuju čtenáře. Lidé prožívají podobné věci jako já. Realita nás často zatěžuje, nedá nám spát, je zdrojem úzkostí. A právě tyto úzkosti se snažím rozpracovat. Román je živý umělecký útvar, který nám umožňuje přemýšlet o světě, o nejrůznějších aspektech reality, o rizicích, které hrozí naší společnosti, o našich životech, touhách, nadějích a snech. Hlavní postavy Vomita negra jsou plné života.

Má pro vás násilí estetický rozměr?

Násilí je náročné a závažné téma, které musí být v literatuře nějak podložené. Autor musí uchopit, jak je násilí ve světě zapojeno. Jak funguje. Jaké má příčiny a následky. Logiku řádu světa. Scény násilí je jistě možné estetizovat. Ale to není můj způsob práce. Mně se jedná o ztvárnění mechanismu násilí, zvrácenosti, anebo zrůdnosti. Aniž bych se bál rozporuplných pocitů čtenáře. Ale ve Vomitu negru je stěžejním tématem život a síla žít.

Vomito negro je v podstatě knižní thriller. Zvolil jste stejnou formu psaní i u ostatních románů?

Každý literární námět si vyžaduje stylisticky specifickou odpověď. Styl a forma musí odpovídat světu, který chcete popsat. Vomito negro není thriller, ale určitě má dimenzi thrilleru. Proč? Protože dnešní svět je plný napětí a zápletek, jde rychle kupředu, aniž bychom vždy věděli jak, má spád, je plný událostí. A literatura se ho snaží uchopit a ztvárnit.

Martina Buláková