Pavel Hak

Pouť za zbytky lidskosti

Vít Malota

 

 

Pavel Hak se narodil v roce 1962 v tehdejším Československu. Po vyučení a pragmatickém vstupu do komunistické strany se dostal na vytoužená studia - na žurnalistiku. Vzápětí přehodnotil svůj vztah ke straně: vystoupil, v důsledku čehož byl ze studií zase vyloučen. V roce 1985 tak přes Jugoslávii emigroval do Francie, kde vystudoval Sorbonnu a mimo jiné se stal spisovatelem, samozřejmě francouzským - tedy píšícím ve francouzštině. Mezi lety 2001 a 2011 napsal pět próz a jednu divadelní hru - jeho třetí román Trans byl oceněn prestižní cenou Wepler. A jsou vůbec pro Hakovo psaní československé vzpomínky něčím důležité, existuje tu nějaká česká spojka? Prvoplánově ne, přesto se ve svých textech zabývá něčím co by bylo možno popsat jako mechanismus moci. V rozhovoru s Ondřejem Nezbedou (Respekt, 1/2014) popisuje, jak z jednoduché socialistické společnosti rozdělené na „my" a „oni" vstoupil do daleko komplikovanějšího světa za železnou oponou:

 

Emigrant cítí na vlastní kůži, o co v životě jde. Přechod hranice, emigrační tábor, policejní prefektura: už tyto první zkušenosti jsou nezapomenutelnou životní zkouškou a testem lidství. Narazíte na otevřené lidi? Na rasisty? Na náboženské fanatiky? Na zběsilé nacionalisty? A jakou pozici zaujmete vy sám? Emigrace je ale zároveň v mnoha směrech obohacující. Být emigrantem pro mě znamenalo cítit se blízko všem emigrantům jak z Východu, tak z Afriky či z Asie. Patřit k lidstvu.

 

Hakovy romány se vymykají - a zvláště v kontextu poněkud salonně intelektualizované české literatury - svou akčností, násilím, dystopičností, které tvoří fresku bezútěšného fungování světa rozděleného zónami moci - bohatství na jedné straně a chudobou a bezprávím na druhé -, v němž se snaha o jakoukoli nápravu ukazuje jako extrémně složitá. Ve zmíněném rozhovoru Pavel Hak pak také říká: „Žádost o změnu světa je vždy viděna privilegovanými jako násilí."

            Na důstojné uvedení u nás si Pavel Hak musel počkat - naštěstí ne zase tak dlouho. Jen s mírným zpožděním vyšel román Vomito negro v Torstu (2013) v překladu Jovanky Šotolové. Později se Hakova díla ujal překladatel Zdeněk Huml a nakladatelství Paper Jam, v něm prozatím vychází Warax (2019). Trans (2020) a Sniper (2021), všechny v jednotné grafické úpravě.

 

Migrace aneb skrze hranice

Díky románu Trans se autor stal laureátem ceny Wepler a právě toto dílo, které zaujímá v chronologii Hakovy publikační činnosti centrální místo, v sobe zároveň koncentruje to podstatné z autorovy poetiky, již lze charakterizovat jako brutální, syrovou, neúprosnou... Francouzská literární obec, jak čtenářská, tak kritická, se zdá být s autorem pocházejícím z Táborska dobře seznámena, zato v českém prostředí stále většinou představuje velkou neznámou. Nabízí se také otázka, zda bude po více než čtrnácti letech od původního uvedení román působit stejně třaskavým a jedinečným dojmem, o němž referují útržky zahraničních recenzí na zadní straně přebalu knihy: „Hakovo realistické a zároveň vizionářské psaní je prosyceno zcela autentickými prožitky a bohatou obrazností: v současné literatuře jde o zcela výjimečný jev (Franck Nouchi: Le Monde)" nebo ,,Trans je dalším dílem v Hakové mimořádném, hluboce zneklidňujícím a násilném díle (Nelly Kapriélian: Les Inrockuptibles)".

Sledujeme tu příběh Wu Tseho, muže z blíže nespecifikované asijské země, již totalitní režim dovedl na hranici hladomoru, kdy jedinou možností „nabrat sílu" znamená pozřít některou ze zmrzlých mrtvol na ulici. Což je samozřejmě zákonem zakázáno a trestáno smrtí. Aby mohl Wu Tse uprchnout a dostat se do vytoužených zemí na západě, musí přeplavat ledovou řeku, překonat její silný proud, vyhnout se strážím... Od počátku je neúprosnost situace hlavního protagonisty hmatatelná. 

Cesta za lepším životem, udýchaná, překotná, beze špetky klidu a s pouhou domnělou vidinou naděje kdesi v nedohlednu. Svět tam venku je stejně nehostinný jako ten otevřeně totalitní, jen obratnější ve svých nástrojích útlaku. Pavel Hak dovádí těžký osud uprchlíka až do absurdních rovin. Nezatěžuje se psychologizováním, předkládá extrémní situace v rychlém sledu za sebou, jeden odpudivější obraz než druhý. V knize najdete vše, co vás napadne: kanibalismus, brutální znásilnění, pokusy na lidech, nekrofilní sex... Přesto si netroufám tvrdit, že autor chce pouze šokovat. Kořeny hyperbolizovaného příběhu jsou obecnějšího rázu. Pavel Hak tvoří alegorii násilí, modeluje plastický obraz toho nejtemnějšího v nás samých. Balancuje na hraně snesitelnosti, realita se stává surrealitou. 

Právě proto je zbytečné ptát se po bazální logice příběhu. Wu Tse totiž jako by neznal únavu, překonává jednu překážku za druhou, ze všeho zázrakem vyvázne hnán touhou přežít. Autor v jednom rozhovoru říká, že touží po skutečné fikci, takové, jež oslovuje čtenářovu imaginaci. Ve světě přesyceném obrazy, nátlakem názorových proudů, informačních válek, ve světě společnosti rozervané na kusy je pak těžko hledat pravdu, natož sebe sama. 

Svou zhuštěnou vizi, podobenství naší současné či budoucí existence pak zcela obnaží jedinečný způsob narace. Hakův styl je zajíkavý, úderný. Umně pracuje s tempem a do slov přenáší vnitřní napětí tak sugestivně, až se zdá, jako by postava i čtenář tonuli, vždy je jen zlomek sekundy na nádech, načež se znovu propadáme do hlubin zkaženého a nehostinného světa. Časté užívání ustálených, až publicistických slovních spojení, příslovečných floskulí tvoří svou kadencí právě ono těžko zaměnitelné tempo, které žene příběh dál, bez možnosti vydechnout. Jeden hrůzný a syrový obraz střídá druhý. Hak je v tomto směru natolik neústupný a vynalézavý, že se až zdá, jako by svůj text nikoli psal, nýbrž komponoval. Jednotlivé oddíly (slovo ,,kapitoly" by bylo nepřesné) začínají vždy dvěma holými větami, popřípadě jedinými slovy: „Osudovost odjezdů. Poslední pohled. Pochybnosti. Nejistota. Divoká kavalkáda. Znovuzískaná svoboda." 

Je nesmyslné číst Trans jako dokumentární příběh o těžkém údělu uprchlíků. Čtenářský prožitek lze soustředit na hledání byť jen jediného náznaku naděje. Jediného záblesku ve tmě. Pavel Hak zůstane mnohými odmítnut. Někdo jej bude považovat za příliš násilného, jiný za ploše tezovitého, zjednodušujícího, píšícího ,,na efekt". Poslední obraz knihy pro mne byl důkazem, že o snaze zavděčit se čtenáři nemůže být řeč a že srovnání v tuzemské literární obci snese tento francouzsky píšící literát jen těžko. 

 

Válka jako monolog aneb odstřelovač

Nakladatelství Paper Jam navázalo retrospektivně na knihu Trans Hakovým předchozím textem, jenž nese opět jednoslovný název: Sniper. Již z něj je zřejmé, že se pravděpodobně ani nyní nevyhneme násilí, konfliktům, válkám - a všemu neštěstí, které s sebou válečná doba nese. Pokud se Trans vymyká prací s tempem, střídáním obrazů, tematickou soustředěností a účinným (avšak nebezpečným) pohybem na hranici syrovosti a cílené provokace, Sniper je ve všech těchto rysech ještě o třídu přesnější. 

Snad tomu pomáhá sevřenost knihy. Na pouhých osmdesáti stranách se prolínají příběhy uprchlíků, válečných zajatkyň a muže, jenž se rozhodl vrátit se do své vypálené vesnice a najít těla příbuzných. To vše provázáno monologem ústřední postavy, Snipera, toho, který má úkol zabíjet. Během dvou hodin, jež čteni asi zabere, je čtenář zas a znova překvapován, jak surový, konkrétní a přitom vynalézavý dokáže Hak coby vyprávět být. Nejde tu o další z generických válečných příběhů, nýbrž o nesmírně kruté mozaiky neštítící se ničeho. Skutečnost, že jsou i ta nejhorší zvěrstva líčena celkem bez skrupulí, může mnohé čtenáře odradit. Vzniká tu prostor pro diskusi, co papír ještě unese. Opravdu je třeba líčit surovost, znásilňování, vraždy, tlející mrtvoly s takovou konkrétnosti? Kolik může být psáno a co má zůstat v náznaku, nevyřčeno? To je ovšem značně individuální měřítko, kde se ona pomyslná „hranice únosnosti“ nachází. Tady je možná ještě namístě poznamenat, jak odlišně vnímáme násilí popsané literárně, zde až úzkostně, a násilí viděné v popkultuře, vůči němuž jsme možná až otupělí. 

Automatičnost, s jakou Hak předkládá i ty nejsyrovější scény, však vyvrací jakékoli pochyby o tom, zda se může jednat (tak jako v případě knihy Trans) o prvoplánovou snahu šokovat a tím etablovat jeho autorský rukopis. Je to nikoli senzacechtivost, nýbrž promyšlená literární kompozice, kterou se Hak vyznačuje. Především skrze myšlenkový tok postavy odstřelovače vede autor se čtenářem polemiku nad morálkou, postojem, který každý z nás musí ve vymknuté době zaujmout. Nad zákonem (světským i božským) stojí ten, kdo je na správné straně pušky. I zde je přes to přese všechno možno nalézt alespoň zlomek světla. Nezdolné lidské odhodlaní postavit se vší zvrácenosti a sobectví vykonáním napohled bláhového a zbytečného činu. 

Obě zmíněné knihy pracují s podobným mustrem světa, v němž je vše dovoleno, v němž má lidský život menší cenu než denní příjem definující hranici chudoby. Trans je tematicky rozkročenější a teprve ve srovnání se Sniperem je zřejmé, že autorovou devizou je sevřený minimalistický tvar. Zatímco u Wu Tseho by bylo možno některé z jeho peripetií klidné vypustit a knize by to nijak neuškodilo, Sniper nemá snad ani stránku navíc a ve své výpovědi je mnohem přímější. Obě knihy jsou o hledání alespoň náznaku lidskosti na místech a v situacích, kdy vše stojí proti. Jenže právě onen střípek lidskosti skýtá naději na spásu. Nezbývá než doufat, že autor neřekl své poslední slovo a že jeho dekádu dlouhá literární odmlka brzy dojde svého konce. 

 

Vít Malota je divadelní režisér 

a literární kritik.