Pavel Hak

Českému rodákovi Pavlu Hakovi, žijícímu a publikujícímu ve Francii, vychází v českém překladu druhý román. Ve svižně nastříhaných kapitolách sledujeme čtyři dějové linie: ty se sice nijak významně nepropletou, nad nimi se však jako ten, kdo tahá za nitky, vznáší titulní antihrdina – magnát Ed Ted Warax.
 
Kvapný boj o přežití

Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře, od poloviny osmdesátých let však žije ve Francii a ve francouzštině také napsal všechna svá literární díla – pět románů a jednu divadelní hru. Ačkoli se jedná o autora, který se v zahraničí etabloval a jehož knihy běžně recenzují přední francouzské deníky, v českém překladu dosud vyšly jen dvě jeho knihy: v roce 2013 Hakův dosud poslední román Vomito negro (původně 2011, překlad Jovanka Šotolová ) a ke konci loňského roku vydalo autorův v pořadí čtvrtý román nazvaný Warax (původně 2009). Do češtiny tento titul přeložil Zdeněk Huml. Rozsahem nevelká kniha Warax se skládá z devadesáti sedmi kapitol, v nichž sledujeme čtyři příběhové linie. První zachycuje magnáta Eda Teda Waraxe, vynálezce nových válečných technologií, který „pochopil, že s kupčením se zbraněmi, na němž vybudoval své jmění, je konec“, a který s vidinou zisku a moci neváhá rozdmýchat válečný spor se stěží představitelnými důsledky pro lidstvo, ale s evidentními benefity pro něho samotného: „Válka propojená s kapitálem a s politikou vměšování je jeho tajnou hybnou silou. Pokud tedy po měsících a měsících vyjednávání Ed Ted Warax v příštích dnech podepíše smlouvu, kterou se chystá podepsat, budoucnost světa bude nadobro podléhat jeho vůli.“ (s. 6) Ve druhé linii překoná „smečka“ uprchlíků vysokou zeď a ilegálně pronikne do malebnější a bohatší části země, kde se přes podřadná zaměstnání dostává k výnosnější, ale také mnohem méně humánní práci. Misogynní a na společenském žebříčku postupně klesající podnikatel Preston, který se snaží ze své kariéry zachránit, co se dá, stojí v ústředí třetí románové linie a konečně v té čtvrté sledujeme, jak o přežití bojuje muž bez paměti a bez identity – tím jediným, co jej nějak charakterizuje, je čárový kód FD 21, který má vytetovaný na šíji.
S tím, jak se tyto čtyři na sobě víceméně nezávislé románové roviny rozvíjejí, můžeme postupně konstruovat dystopicky laděný svět románu. Ten je, jak je myslím zřejmé z nastíněného syžetu, do jisté míry vykonstruován na základě společensko-politických tendencí současnosti. (Skutečnost, že autor knihu vydal již před jedenácti lety, samozřejmě dokládá jeho pozoruhodné „prognostické“ schopnosti.) Dlouho si však čtenář není jistý, zda tato sonda do nitra aktuálního dění, kdy se politická moc přesouvá ve všelijakých zákulisních hrách do rukou těch, co mají peníze a „nebojí se je použít“, neslouží k poněkud laciné exploataci. Aniž by byl rozehrán nějaký silnější příběh, vyprávění utvrzuje v tom, co většina čtenářů tušila dávno před otevřením knihy – že naše budoucnost nemusí vypadat zrovna růžově. Že geopolitické dění ovládá několik vyvolených, kteří tahají za nitky tak, aby z toho měli co největší prospěch. A že se tito lidé neštítí takřka ničeho ani lidské životy pro ně nejsou hodnotou.
I v jiných ohledech to zprvu zavání laciností. Především v těch částech, které sledují osudy bezskrupulózního podnikatele Prestona. Ten se vyspí klidně se třemi ženami za večer, ačkoliv jimi pohrdá, což se týká také (hlavně) jeho snoubenky Kate. Sex pro něj představuje prostředek, jak se dostat k důležitým lidem a k informacím, jež potřebuje. Neustále je nadto zdůrazňováno, že Preston jezdí „krvavě rudým sporťákem“ a celkově tato postava – a s ní i celá jedna část románu – působí jako špatná parodie nějakého druhořadého high society špionážního filmu.
Stejně tak je při četbě zprvu vcelku obtížné přistoupit na tempo střídání vypravěčských linií. Zatímco Preston se vrhá od jedné ženy ke druhé, FD 21 a zčásti i „smečka“ se zpočátku pouze plahočí kdesi po poušti. Je to podobné jako ve filmu Pán prstenů: Dvě věže, kde se záběry z bitvy o Helmův žleb střídaly se scénami, v nichž si Stromovous (nesnesitelně) rozvláčně povídal se dvěma hobity. Asi nejpomalejší a nejméně akční jsou ty části, v nichž vystupuje titulní (anti)hrdina Ed Ted Warax. Ten je zaznamenáván ve chvílích, kdy přemítá a osnuje plány, zatímco sleduje megapoli, sám „neviditelný v posledním patře své věže tyčící se uprostřed poloostrova finanční čtvrti“ (s. 5).
Ed Ted Warax se však po několika výstupech z románu zcela vytratí. Poté (a díky tomu) získá román dynamiku a především hloubku. Zatímco totiž – jak lze vytušit – Warax v bezpečí sleduje, jak se vyvíjí započatá „hra“, v níž se dostanou ke slovu jím vyvinuté vojenské technologie, zbylé postavy musejí bojovat o holé přežití. A týká se to i Prestona s jeho krvavě rudým sporťákem. Namísto Eda Teda Waraxe vstupuje do románu vojenská jednotka, která má (v možná až příliš okaté narážce) za úkol nalézt zbraně hromadného ničení. Je každopádně podstatné, že nutnosti vybojovat si své – ať už je tím touha po kariérním posunu, či holý život – jsou v knize vystaveni všichni, až na Eda Teda Waraxe. I díky tomu lze brzy přijmout a snad i ocenit žánrovou fúzi, již nám ve svém pátém románu Pavel Hak předkládá. Ukazuje se totiž, že veškeré pokleslé prvky, kterými se kniha jen hemží, mají v rámci celkového rozvržení románu své místo a nejsou tak samoúčelné, jak se zdá na první pohled.
Pavel Hak využil ve své knize prostředky všelijakých žánrů, od thrilleru přes špionážní „akčňák“ až po postapokalyptickou road movie ve stylu Cesty Cormaca McCarthyho. Za zmínku stojí i zapojení filmových prostředků do vyprávění – v leckterých scénách jako by autor stříhal záběry jako ve filmu: „Musí... Brázdu, kde se natáhnu... Ještě krok... Těžká hlava... Pád...“ (s. 47).
Mnohé pasáže jsou patrně proti autorovým záměrům přece jenom příliš přepjaté a vyznívají spíše úsměvně, než že by s náležitou sugestivností evokovaly hutnou atmosféru dystopického prostředí, v němž musí takřka každý bojovat o holé přežití. Warax přesto může na čtenáře zapůsobit intenzivně. A to i díky hektickému tempu vypravování, které tak trochu brání hlubšímu promýšlení popisovaného světa, dokud neotočíme poslední stránku.

Daniel Mukner