Pavel Hak

ZLO JMÉNEM WARAX 

ANEB MNOHOÚROVŇOVÁ DYSTOPIE

O táborském rodákovi Pavlu Hakovi (nar. 1962), žijícím od roku 1986 ve Francii, kolují zvěsti, že je v našich končinách trestuhodně ignorován. Míra trestuhodnosti může být stejně jako míra ignorance či indolence věru ošidná, zvláště když se dá konstatovat, že ve francouzštině píšícímu Hakovi vyšlo v českém překladu již víc knížek, než kolik jich přeložili, ergo nepřeložili v posledních desetiletích též francouzsky píšícímu Milanu Kunderovi. Nejprve k nám doputoval Hakův román Vomito negro (2011; česky v roce 2013) a nyní, s desetiletým zpožděním, vychází přetlumočení starší autorovy prózy s emblematickým názvem Warax (z roku 2009). Jde o dystopii jak malovanou, určenou pro nejpesimističtější z pesimistů a zbavenou sebemenších paprsků naděje: snad ani Grünewald či Memling a jiní apokalyptičtí malíři by zkázu světa, civilizace, lidstva, kultury, (skoro) všeho a (skoro) všech nevylíčili tak třeskutě a zejména neslitovně jako Pařížan Pavel Hak, někdejší student žurnalistiky na pražské Univerzitě Karlově.

Dystopie je však literární žánr, nikoli publicistické informatorium, a tak není zapotřebí ani v tomto případě školometsky převyprávět společensky strašidelný děj Waraxe: stojí ale za to se pozastavit u zdánlivě zanedbatelných nebo nepodstatných fines zvoleného katastrofického vyprávění. Kupříkladu u názvu! Titulním protagonistou prózy je zbrojařský magnát Ed Ted Warax, úspěšně snící o prosperujícím „vojenském válčení“ a o finančně výhodném zničení kdekterého nepřítele za každou cenu, i kdyby se ho nikde nepodařilo lokalizovat. Který oligarcha by to nepodpořil? Tento pan Warax je zloduchem plánovačem non plus ultra (stejně jako jeho velkokumpáni), navíc již ve svém příjmení symbolizuje válku: war, the war. Zjevně sídlí ve Spojených státech (ačkoli přímo nepojmenovaných), v zemi, která představuje v Hakově podání nepomyslnou říši zla, v níž ovšem bytuje bohatství a blahobyt pro vyvolené. V jiných jazycích by si mohli překladatelé s názvem knihy laškovně pohrát: namátkou německy by Warax mohl být či se jmenovat Krieger, rusky Vojnin Putinovič, čínsky nevím, a česky? Že by Válkoun nebo Válkman?

Tak či onak, ve Waraxovi nejčastěji takto obludně hrůzně a ještě obludněji beznadějně – stejně jako veskrze všedně apokalypticky (někdy v nejpřízemnější, reportážně dokumentaristické rovině) – vyznívají všechny dějové linie autorova textu. Zmíněné apokalyptičnosti je v knize ale natolik neúměrně, až si čtenář, do několika nepřímo souvisejících příběhů napospas uvrhávaný, nemusí vědět rady, zdali jde o zničenou, nebo jen o spálenou zemi. Zdalipak jde o zánik veškerenstva celičkého, nebo pouze o nárazovou planetární katastrofu, případně všehovšudy o pragmatickou genocidu všech přistěhovalců či uprchlíků, legálních i nelegálních. Přičemž probíhající i tak, aby tito likvidovaní migranti v zájmu několikadenního přežití napomáhali do poslední drtě zničit nově ničená teritoria, zatímco jakási mocnost, již lze v duchu nazývat Waraxie, je pro ně nedostupná i nedotknutelná.

Dystopie je dystopie, stěží tudíž může jít o luznou četbu pro paní a dívky, případně i pro subtilní čtenáře jiných pohlaví. Co se však o této knížce, o jejíž „románovosti“ v klasickém pojetí se dá pochybovat – vždyť jde povýtce o soubor klipů sestávajících ponejvíce ze samého násilí, mučení, vraždění – píše v cizokrajných anoncích, na něž odkazuje české vydání? Nuže, prý jde v tomto ničení pro ničení zejména o tragické důsledky nesmyslné globalizace. Nebo o autorovo prorocké běsnění. Údajně je to kovově chladný a „velmi originální román“, který čtenáře silně znepokojí. Jinde čteme, že Warax je „lektvar, reductio ad absurdum veškerého zla současnosti“. Také však má jít o „román předjímající budoucnost“ a pranýřující „nechvalně známá geopolitická zvěrstva“, stejně jako „otrlost dnešních médií“. Závěrečný výňatek z cizozemské anonce zní reklamně nadmíru přesvědčivě: Warax prý „dovede svým čtenářům zastavit přívod kyslíku – tak jako nikdo jiný“.

Reklama je reklama, tato rádobylichotivá poznámka však může představovat také příslovečné slovo do pranice. Opravdu jako nikdo jiný? Nebylo takových románů či knižních vyprávění porůznu „předjímajících budoucnost“ již ve vývoji světové a evropské literatury více než požehnaně? Existuje velkoprodukce dobrodružných thrillerů i ve filmové podobě a zejména mezi jejich vyznavači bude mít Hakova próza zjevně největší ohlas. Nemá ale i sám žánr dystopie (též: kakatopie, obecněji: antiutopie) dlouholetou a dlouhodobou tradici a v jejím rámci nejenom lze na habaděj autorů, ba klasiků tohoto druhu vyprávění přirozeně navazovat, invenčně rozvíjet jejich sdělení, ale rovněž je jednou více, podruhé ještě více napodobovat, někdy až bezostyšně, ba dokonce až plagiátorsky z nich těžit? K tomu jejich poselství mnohdy převážně povrchně aktualizovat a efektně zaplavovat text inovovanými podrobnostmi, obvykle záměrně ještě apokalyptičtějšími čili expresivnějšími než kdy předtím?

Každé srovnání kulhá a recenzent riskuje i ukamenování svého druhu. Nabízí se však, zůstaneme-li v našem regionu, srovnání Waraxe kupříkladu s kultovními romány Jiřího Kulhánka – katastrofickými, dystopickými, thrillerovými –, třebaže by o nich asi málokdo mohl tvrdit, že cosi „mistrně ukazují“ a že v nich není „ani slovo navíc“. To pohříchu čteme v nakladatelském vyjádření právě o Waraxovi, zrovna v této spisovatelově próze je však slov navíc více než víc a o mistrovství stylistickém by se mělo mluvit jen velice rezervovaně. Čteme, že prý je to „strhující příběh“, stejně jako román Vomito negro, který zaujal „strhujícím příběhem“ díky údajnému autorovu sevřenému stylu, kdy „vše směřuje k strhujícímu příběhu“. Nehodláme Waraxe nikterak strhávat, nicméně máme za to, že si jeho autor nejvíce libuje v sadistických a masochistických líčeních zrůdné přítomnosti a ještě zrůdnější budoucnosti – a na rozdíl od knížek připomenutého Kulhánka mnohem víc ve své poetice vychází ze společensko-kritické publicističnosti. Proto také odkazuje či upozorňuje na možnou, stále zhoubnější moc a slávu postfaktických, waraxově válkylačných médií.

Sám Pavel Hak míní, že jeho román „nabízí propracovanou vizi, zcela nové úhly pohledu, příběhy s bohatým významovým potenciálem a přesná zobrazení“. Snad. Nejspíše by však v jeho příští dystopii mohla být autorská vize ještě propracovanější, úhly pohledu by se zdály být vskutku nové, nikoli staronové, bohatý potenciál příběhů by měl být tvořivější a závažnější – a přesná zobrazení by tu a tam překročila polohu, v níž zpravidla v dystopiích figurují. Což podotýkáme s hříšným vědomím, že neznáme kupříkladu autorův třetí, do češtiny nepřeložený román Trans, který v roce 2006 obdržel francouzskou literární cenu Prix Wepler. To je pěkné, co je to však vlastně za cenu?

Vladimír Novotný