Pavel Hak

Dobrodružství doopravdy

Kniha Vomito negro českého exulanta ve Francii Pavla Haka je rafinovaně napsaná střílečka. Jestli vám tvrzení v předchozí větě připadá vnitřně rozporné až nesmyslné, trefili jste hřebíček na hlavičku. Přesně tak to je. Z realistického příběhu unesené mladé ženy kdesi v Karibiku, kterou hledá její bratr, se mění v akční „krvák“ jak z béčkového kriminálního filmu, nebo ještě přesněji jako z počítačové hry. Proč není Pavel Hak známou osobnostní mezi pařmeny, proč si ho nevšimli čtenáři sci-fi (i jim by kniha mohla sedět)? A proč zůstala v podstatě nepovšimnuta stylistická čistota a přesnost jeho textů? Otázku kladu spíše českým recenzentům a čtenářům, protože Hakovy francouzsky psané romány jsou ve Francii oceňovány a vycházejí v překladech do dalších evropských jazyků. (U nás vydal Vomito negro v překladu Jovanky Šotolové Torst.)

Pavel Hak podle vlastních slov počítačové hry nehraje. Po své emigraci do Francie v roce 1986 vystudoval na Sorbonně filosofii, a Vomito negro je také do krajnosti dovedenou filosofickou úvahou nad stavem společnosti v jejích nejnižších patrech. Pavel Hak zhruba říká, že v extrémní společenské situaci je možné sáhnout k extrémním prostředkům. Anebo možná spíše poukazuje na to, že takový extrém se ve společenském tlaku skrývá. Krátce, Pavel Hak je jako spisovatel obtížně zařaditelná osobnost a v českém literárním kontextu se pro něj obtížně hledá srovnání. Porovnat ho s kterýmkoli českým spisovatelem – emigrantem stačí na to, aby si člověk uvědomil, jak jiný kontext to je.

Odešel z politických důvodů – ale s takovým Janem Pelcem nemá literárně společného nic. Tím méně řekněme s Pavlem Kohoutem nebo s Milanem Kunderou. Sám ostatně přiznává v rozhovoru pro Respekt, ze kterého čerpám, že vstoupil do komunistické strany, aby mohl vystudovat vysokou školu (kvůli původu z „kádrově závadné“ rodiny). Po čase ale zjistil, že nedokáže prospěchářsky koexistovat – a východiskem se stala emigrace. První rok ještě psal česky, pak se rozhodl pro nový jazyk. V otevřeném světě, který, jak přiznává ve zmíněném rozhovoru, ho překvapil svou komplexností.

Vomito negro tak zachycuje nebezpečí pod uhlazeným povrchem společnosti – ale jinak než ze zjednodušeného levičáckého pohledu, z onoho rochnění se v mizérii a z plošného obviňování všech okolo (z něhož vyplývá, že mě osobně se nic netýká a ze všech snah jsem vyviněn). Pavel Hak píše naléhavě, jenže ne po způsobu někdejších humanistických spisovatelů. Spíše ukazuje vyhrocenost, vyostřenost světa tam dole. Jsou tady skutečně lidé, které je možné obvinit (bohatci objednávající si mladé slečny; šéfíci klubů a kriminálnických part, kteří jim je dodávají…) ; a jsou tady taky ti druzí (oběti, případně vzbouřenci.) Dělicí linie je jasná.

S útulnou atmosférou české současnosti to zrovna dvakrát nerezonuje. Ani s levičáckým křiklounstvím, ani s pravicovou zakřiknutostí. Pozoruhodná je ostatně také nepřítomnost konspiračních teorií – nemilosrdnost světa vypadá v Hakově podání jinak, než že se komunistické kádry plynule přerodily do velkokapitalistů. Příběh Vomito negro (tedy příběh knihy i příběh jejího přijetí) vyvolává otázku, jestli jsme se v Čechách svým soustředěním na domácí poměry neocitli tak trochu mimo; a jestli nám globální situace poněkud neuniká.

Kromě akčnosti je v knize Vomito negro přítomen duch svobody, vědomého rozhodnutí, možností. Ostatně, sama osobnost spisovatele potvrzuje jeho radikalismus. Je to někdo, kdo dokázal odejít a prosadit se v otevřeném světě, lhostejném k sentimentálnímu generalizování vedeném v neměnném prostředí útulných životů. Domyšleno do důsledků je to možná také důvod, proč kniha podle všeho v českém prostředí dvakrát nezarezonovala. Ono číst text, který dokazuje, že svoboda existuje, může být zarážející.

Marek Toman